Nervové záchvěvy, aneb proč mám nemocnou duši?

1. září 2012 v 10:00 | FatLady
Dneska se rozepíšu trochu co detailu o tom, co jsem prožívala vlastně skoro celé prázdniny. Teď už byl mohla být teoreticky (prakticky nemám tucha, kde budu) na hranicích Černé hory, možná už skoro v cíli mé cesty.

Může za to všechno to, co se mnou jde celý život, a to je ta hnusná šikana. Moc se o ní nemluví, nikdo o ní nemluví, je to problém, který se naše moderní společnost pokouší ignorovat, jelikož je to jenom přítěž pro společnost. Raději se budou věnovat "diskriminaci", než aby dětem (ale není to jen u dětí a dospívajících) zajistili nerušený vývoj psychiky.
Začalo to někdy v době, kdy jsem přestoupila z jedné školy na druhou, kde jsem měla hodně velké problémy s učiteli. Byla jsem hodně aktivní dítě. Mám vrozenou "vadu" s názvem Hyperaktivita, časem se to zklidní, ale když si smíchátě šestileté dítě, co je takto nemocné a ještě ke všemu učitele, co na to nemají "nervy" je to docela výbušnej koktejl. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ve druhé třídě odešla a šla na druhou školu. Jenže jsem byla "outsider" neměla jsem značkový hadříky (ano, už za mě někdy ve třetí třídě se hrálo na to, jestli je člověk oblékán moderně a má značkové oblečení), byla jsem strašně aktivní, chvilku jsem neposeděla, byla jsem (ne že bych teď nebyla) hlučná a prostě pro ostatní divná. K tomu všemu jsem nosila brýle a to jsem byla ve třídě jediná, takže prostě takovej podivínek.
Ta šikana byla z počátku taková rádoby "neviditelná" takže nebylo proti čemu bojovat. Všechno se to nějak pro mě zhoršilo někdy kolem sedmé třídy, mohla bych napsat, že nechápu proč, byla jsem taky pěkná "pohádkářka", vymyšlela jsem si nesmysli, ale to je myslím u děcka, co má okolo 12 let naprosto normální, nebo ne? Když si k tomu připočítáte, že jsem byla "postižená" hyperaktivitou, tak to nemohlo v podstatě ani jinak dopadnout. Ta sedmička se dala přežít, krome toho, že jsem měla docela problémy s tím, že se do mě všichni naváželi, tak to ještě nejhorší nebylo. Problém nabral nelítostných otáček v osmičce, když o rok víš přistoupili nějací nový kluci. Pamatuju se, že ejden se mi sice trochu líbil, ale nebylo to nic extra, co z toho moje "kamarádka" dělala... Jmenoval se Daniel a bylo to prostě takový ty platonický poblouznění, nic o čem bych se chtěla nějak rozsáhle zmiňovat. Tehdy, to před svou smrtí řešil u mých spolužáků i Ben, myslím si, že tehdy dal někomu pořádně přes tlamku, ale nepomohlo to. Po jeho smrti, mi do zad vrazili kudlu i lidi v tancáku a bylo po všem. Nejhorší období bylo v devítce. To jsem už měla někdy opravdu hodně co dělat, abych se nerozbrečela ve třídě. Opravdu hodně jsem přestala chtít chodit do školy, byla jsem na dně. Měsíc před konce školy jsem se složila. Skončila jsem v nemocnici s PPP, nebylo to přímo PPP, ale by to hodně vážně problém, o kterým skoro nikdy nemluvím. Selhalo mi prostě jakoby zažívání. Jedla jsem jak sjem chtěla a prostě jsem enpřibírala a jenom jsem hubla. Tehdy mi psychiatr diagnostikoval fóbii ze společnosti. Kvalifikoval to jako velmi nebezpečný problém. PO dvou týdnech, kdy mě jakž takž dali dokupy a pustili mě domů, jsem šla odnést papíry se všemi dokumenty řediteli školy a na doporučení psychiatra a ošetřujícího lékaře, jsem zůstala prostě doma. Nestěžovala jsem si, poslední den, dky jsem ty lidi viděla, bylo na vysvědčení. Tehdy jsem se začala barvit. Měla jsem obarvenou hlavu na fialovou (takovou tu tmavou višeň, nebo co to tenkrát bylo) a ostříhané vlasy. Bylo mi fajn, všichni na mě koukali jako na exotické zvížátko a já je všechny okázale ignorovala. Přišla jsem jako královna a odešla středem!
Jenže moje problémy s fóbií jsou od té doby pořád. Na střední mě přepadali s úchylnou pravidelností, skoro co pár týdnů. Musela jsem začít chodit opět na psychiatrii, na konci prváku jsem přestala tančit. měla jsem možnost dostat se do profiligy, ale stála jsem před rozhodnutím buď budu žít normální život, nebo budu ob týden na pódiu a ve třiceti nebudu moct chodit. Po nespočetným množství slz, jsem se nakonec rozhodla pro normální život. Když jsem začala chodit s bývalým, bylo to jakoby vysvobození, nemusela jsem myslet na to co bylo a panika se záchvaty se dlouho nedostavily, ale já věděla, že to je jenom klid před bouří. Se současným přítelem tyhle hovadiny na mě přicházejí pravidelně asi co 5-7 měsíců. Tenhle záchvat co jsem měla asi 3 týdny zpět, byl jeden z nejsilnějších vůbec, už jsem vážně zvažovala návštěvu psychiatra. Rodině jsem o tomhle posledním záchvatu nic neřekla, jelikož mamka, by byla schopna mě opravdu poslat na psychinu a tam já prostě nechci. Nechci do sebe tlačit antidepresiva, už ne prostě!

Snad jsem vás nevyděsila...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 motivovana motivovana | Web | 1. září 2012 v 12:11 | Reagovat

Co na to říct. Bud dal tak silna jako do ted. Vzdycky te budu obdivovat!

2 Amandine Amandine | Web | 1. září 2012 v 13:22 | Reagovat

Wow. Nevyděsila jsi nás neboj. Spíš jsi ve mě vzbudila respekt. Jsem na tomto blogu poprvé a první článek, který jsem si přečetla je tento. Smekám před Tebou, že jsi to vydržela a znovu se společnosti postavila. Oproti tomuto jsou mé problémy bulimičky a jiných holek s PPP úplně triviální. Držím všech 20 prstů ať nad nervy zvítězíš.

3 Ivy Ivy | Web | 1. září 2012 v 21:36 | Reagovat

Nevyděsila, ale spíš překvapila. Vždycky jsi mi přišla taková uvědomělá a v pohodě (to špatný období jsem připisovala tomu, že to prostě chvíli nebylo fajn)... Šikanu jsem si taky zažila, souhlasím s tebou, že se o tom radši nemluví aby někdo nemusel řešit něco navíc a ty učitelé i teď nejsou schopni dát do toho učení a vztahu mezi žáky téměř nic nedejbože snad špetku lidkého pochopení (mluvím spíš o takový těch rolích rádce a pochopení, než o nerozumění si s pubertálními výrostky).
V posledních řádcích čtu a psychiatrovi a přijde mi, že o něm smyýšlíš jako o něčem špatném. Antidepresiva pokud je nechceš neber, to dá rozum. Ale pokud by ti mít se vypovídat mělo pomoc rozhodně by jsi to měla absolvovat nebo aspoň zkusit.

4 MacDeny MacDeny | Web | 1. září 2012 v 22:21 | Reagovat

:(((( Jak takový záchvat vůbec vypadá? Ale to je fakt hnusný... Pamatuju si, jak k nám měla ve 4. třídě přestoupit nová holka. Nebyla moc hezká a měla krátký vlasy a oblékala se sportovně (spíš jako kluk) a slyšela jsem jak moje "kamarádka" hned šeptá té druhé. "Ježiši maria, ta ale vypadá..." Děti dokážou být svině.

5 recacha recacha | Web | 2. září 2012 v 3:19 | Reagovat

já také nejsem k lidem moc důvěřivá a jakmile být důvěřivá začnu, tak mi vrazí kudlu do zad :-) Chci dát kolegům v práci šanci, zdají se mi fajn, ale je to pro mě náročné :-) Já jsem nikdy neměla moc kamarádek, ale vždy se kolem mě našlo spousta lidí, který by mě využívali na půjčování všeho možného,... holt děti jsou potvory :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama